Jan Garvert je zpravodajem regionálního Hessenského rozhlasu, který v Německu patří pod veřejnoprávní rozhlasové a televizní vysílání ARD. Ve své přednášce se tedy soustředil hlavně na rozhlas a televizi. Při naší běžné práci často slyšíme: „Vy v médiích přinášíte jenom špatné zprávy.“ Co je to vlastně špatná zpráva? Je třeba rozlišovat mezi zprávami negativními a jejich senzacechtivým podáním. Zpráva o mimořádně těžké nehodě, která může mít pro posluchače vážné důsledky, není senzační zpráva, ale zpráva negativní. Kvůli svému dopadu na posluchače by měla být uvedena. Podobně jako spor uvnitř vládní strany, který se týká všech občanů, a proto je novinář přímo povinen o něm informovat. Porovnáním úrovně zpráv na veřejnoprávní stanici ARD a na komerčním programu RTL zjistíme, že ARD začíná zpravodajství závažnými událostmi v politice a společnosti, ale bez emocionálního podtextu. RTL naopak přináší obraz, který je zároveň komentářem, ale zpráva se příliš nezabývá obsahem události. ARD se věnuje hlavně klasickým tématům: dvě třetiny zpráv se týkají fungování demokracie, politiky, ekonomiky. Na závěr, v rozsahu asi 10%, uvádí sport. U komerční stanice RTL souvisejí témata se společenskými událostmi jenom z jedné třetiny. Mnohem větší podíl tvoří informace o katastrofách a nehodách. V ARD je snaha podat rozsáhlé, obsažné, neutrální a novinářsky kompetentní informace, tedy zprostředkovat fakta s tím, aby bylo na divákovi vytvořit si vlastní obraz. Výběr nemusí být podřízen sledovanosti, protože zdrojem příjmů jsou poplatky diváků. Naopak privátní komerční společnosti musí brát stále ohled na sledovanost a nabízet program, který vytvoří rámec pro prodej reklamních časů. Na stížnost, že média přinášejí negativní zprávy a senzace, musíme odpovědět, že publikum se o ně zajímá. Lidé chtějí být o nich informováni, ale zajímavé je, že jim přisuzují jen malou věrohodnost. A to je pro seriózní media dobrá zpráva. V Německu jsou veřejnoprávní zprávy na trhu dominantní a dosahují až 85% sledovanosti. Senzace ovšem nejsou objevem dnešních médií, existovaly i ve středověku. Příkladem může být Kosmova kronika z 12. století, která podává zprávy o povodních, epidemiích a hladomorech. Středověcí kronikáři byli přesvědčeni, že to nějak souvisí se zkázou světa. Přesto k ní nedošlo.
Maria Rosa Logozzo se věnuje informačním technologiím a stála u začátků mezinárodní sítě pracovníků médií NetOne (www.net-one.org). Dobré zprávy, které postrádáme, nejsou v prvé řadě příběhy se šťastným koncem. Spíše jde o zprávy, které podporují důvěru v život a naději do budoucnosti. Pokud informace nemá trochu prorocký ráz, přispívá ve společnosti k šíření rezignace, generalizované nedůvěry a strachu. Guglielmo Boselli, ředitel italského čtrnáctideníku Citta Nuova, vyzval pracovníky sdělovacích prostředků, aby díky lásce uměli zachytit a sdělovat zlatou nit událostí: „Jde o to získat ‚instinkt lásky‘, abychom ji nacházeli všude tam, kde zanechala stopu.“ Ryszard Kapuscinský, polský novinář a spisovatel, odpověděl na otázku, co pro něj znamená být novinářem: „Mým přáním je hledat něco, co vlastní zprávu přesahuje, ano, tu zprávu, která ve zprávě není.“ Současné zpravodajství je nejen manipulováno, ale i polarizováno. Každé noviny se obrací k nějak definovanému publiku a slouží určitému druhu myšlenky. Obsah je tedy určován konkurenceschopností. Proto se informace zaměřuje na scoop – exkluzivní reportáže, šokující zprávy. Většinou nikdo neriskuje, aby se zaměřil na „bílou kroniku“. Přesto pokusy tady byly a jsou. Například velmi sledovaný italský pořad s názvem Report přináší na závěr každého vysílání pozitivní zprávu, aby divákům vylepšil obraz po informacích o různých zločinech. Silvio Malvolti, ředitel Dobrých zpráv, v jednom interview řekl, že „ne všechno negativní je výhradně negativní; existují i skryté pozitivní aspekty. Stačí vyvolat v člověku, který čte, pozitivní pocit: může jít o pocit překvapení, úlevy, důvěry v budoucnost. Nemyslím si, že svět, jak je dnes vykreslen, je skutečný, že už není v co doufat“. Je důležité předkládat skutečné hodnoty s vysokou profesionalitou, zaangažovat pro to co největší počet subjektů a předvést, že se i takový produkt dá prodat. Trh totiž reaguje na zisky, ne na etické řeči. Jistě, řada překážek naše možnosti omezuje: politická a ekonomická moc, ředitelé, kterým se každý den musíme zodpovídat. Každý z nás ale má i svůj malý prostor svobody, a jde o to začínat právě tam. Další naději pro dobré zprávy přináší internet. Dnes se aktérem informace může stát každý. Období před internetem se nazývá epochou „vytřiď a pak publikuj“. Vydavatelé, v souladu se vkusem toho, kdo je platil, třídili zprávy ke zveřejnění a zaručovali jejich hodnověrnost. Dnes žijeme v období „publikuj a vytřiď“. Četnost spolupráce může rozložit systémy moci, které diktují zákony současné informovanosti. Raimon Pannikar v jednom svém článku citoval rčení: „Když pravda spadne z nebe na zem, roztříští se na sto kusů - pro každého jeden.“ Dnes úloha mediálního pracovníka znamená především naslouchat lidským příběhům a napomáhat dialogu. Představuje přispět k hlubšímu poznání skutečnosti a k atmosféře klidné konfrontace, která vyvolává spoluúčast, tedy k atmosféře, která dovolí pravdě, aby se opět mohla ukáza ve své celistvosti poskládané z jednotlivých částí, kterými každý přispěl.
Michal Pehr působí v Masarykově ústavu Akademie věd v Praze. Některé věcí jsou u nás pro žurnalisty charakteristické snad v každé době. I když naše země měla štěstí - především za první republiky - na vynikající žurnalisty (Karel Čapek, Ferdinand Peroutka, Alfréd Fuchs nebo Egon Ervin Kisch), nesmíme si toto období příliš idealizovat, neboť ho také tvořili lidé velcí i malí. Tisk byl obrazem lidské společnosti, a to platí i v současné době. Význam tisku spočívá především v rozšiřování informací a názorů mezi obyvatelstvem, v seznamování veřejnosti s názory na celospolečenské a politické problémy. Tisk byl a je místem, kde se s různými myšlenkami seznamují jedinci, politikové i nejrůznější skupiny, tedy celá veřejnost, a kde se tříbí názory. Zároveň je arénou, ve které bojují jednotlivé proudy. Čtenář od novin nechce jen holá fakta, ale stanovisko. Novinář by byl ztracen, kdyby neuváděl stanovisko a neustále se ptal čtenářů, co chtějí mít v novinách, co chtějí slyšet. Čtenáři to totiž sami nevědí a ani to vědět nemohou. Výjimečnost novinářského povolání také tkví ve skutečnosti, že žurnalista píše pokud možno o všech věcech na světě ne proto, že by k tomu měl autoritu odborníka, ale že slouží aktualitě. A deník je továrna na zpracování všeho, co se stalo, ať to bylo cokoli a kdekoli, pokud to stojí za zaznamenání. To platilo za první republiky a platí to i dnes. Podstatný rozdíl spočívá v obrovském technickém pokroku. Internet, mobilní telefony, satelity a satelitní telefony umožňují spojení po celém světě. Heslo dnešních novin je rychlost. Politický tisk, jak jsme ho znali z první republiky, neexistuje. Politické strany zvolily rafinovanější variantu. V lepším případě se snaží ovlivnit, v horším případě podplatit, redaktory stávajících novin, aby byl v novinách uveřejněn právě jejich názor a ne názor konkurenta. V novinách jsou také ekonomické tlaky silnější, než byly v minulosti. Ale dnešní doba má svoje velké pozitivum v tom, že na rozdíl (i od první republiky) není u nás zavedena cenzura. Dalším podstatným rysem je proměna hodnot, stylu a způsobu novinářské práce. Je to jen přirozená reakce na dnešní dobu, která nutí k větší hektičnosti a ráda zjednodušuje. Dobrá zpráva je prodejná pouze za předpokladu, že je to senzace. Senzace ovšem bývají zpravidla negativní. Proč tomu tak je? Odpověď hledáme velmi těžko. Zdá se, že je důležité nacházet dobrá, takzvaně „výživná“ témata.
František Štibor pracuje v redakci deníku Blesk. Je to opravdu tak, že dobrá zpráva není na stránkách novin k nalezení? Zpráva nemusí být nutně negativní, musí být výjimečná, zajímavá, neobvyklá, alarmující, bombastická, šokující, senzační, záleží na každém, co si vybere. Neprodejná je pouze nezajímavá zpráva. Tak jako jinde, i v případě tištěných médií jde v prvé řadě o peníze. A vlastník kterýchkoli komerčních novin požaduje jediné – aby se jeho produkt co nejlépe prodával. Negativní zprávy se neobjevují s příchodem bulváru. Vliv kramářských písní slepého Metoděje na svoji tvorbu přiznává ve své knížce Tržiště senzací i Egon Erwin Kisch, který se za senzacemi honil celý život. Z „nejvděčnějších“ celostátních mediálních kauz v roce 2007 není ve své podstatě pozitivní určitě ani jedna. Na druhé straně za poslední týden se objevily pozitivní informace: Narození 62 dětí v jednom týdnu v nemocnici U Apolináře Při vyhlášení výsledků letošního ročníku soutěže Czech Press foto se ukázalo, že 228 českých fotografů zaslalo do soutěže asi 3000 fotografií, a oproti minulým ročníkům bylo mezi nimi mizivé procento těch, které by zachycovaly ozbrojený konflikt, válku, případně smrt ve válce. Zajímavým případem jsou ztracené děti. Do redakce přicházejí oznámení o ztracených dětech nebo dětech, které utekly z domova, případně i o starších osobách s psychickými problémy, které se ztratily. Rodiče se ozvou většinou kolegům z krimi oddělení; v převážné většině případů byl člověk na základě zveřejněných údajů a fotografie nalezen, případně se vrátil domů. V deníku Blesk jsme se také rozhodli, že nebudeme poskytovat zprávy obsahující návodné jednání. Pozitivní zprávy najdeme v každých novinách, i v bulvárních denících, protože neexistují jenom negativní zprávy. Bohužel negativní zpráva nebo skandál či kuriozita na titulní stránce noviny prodává. Ale díky negativním informacím na titulu mohou být vevnitř i pozitivní zprávy. Pozitivní zpráva tedy neprodejná není, ale neprodejná je zpráva nezajímavá a fádní. A bohužel dobré zprávy většinou skandální nebývají. V následné diskusi uvedla Daniela Brůhová zajímavý údaj: Blesk v lednu 2006 vyinkasoval od inzerentů necelých 100 milionů korun. Pro srovnání: Deník MF DNES má o 40% nižší náklad než Blesk a reklamní příjem skoro 170 milionů. Tolik tedy k prodejnosti pozitivních zpráv. Zpracovala Irena Sargánková 
|
