Konference Člověk a média - "Manipulativní praktiky v médiích"

 
    Toto téma bylo dne 17. dubna 2008 středem zájmu účastníků v pořadí již 12. konference Člověk a média pořádané Hnutím fokoláre, nadací Konrad-Adenauer-Stiftung a Nadačním fondem Josefa Luxe v Centru Mariapoli v Praze – Vinoři.
    V prostředí otevřeného a konstruktivního dialogu zde zaznělo mnoho námětů k zamyšlení pro ty, kteří jsou v denním kontaktu se sdělovacími prostředky, ať již v roli těch, kteří v médiích nebo s médii pracují, nebo je jen sledují a zajímají se o ně. Barbora Procházková z Pražského deníku ve svém příspěvku zmiňovala různé typy manipulací, které se podle své osobní zkušenosti snažila srovnávat s tím, jak k nim dochází v Německu a v České republice. Ne bez zajímavosti se v této souvislosti rozhovořila o rozdílech mezi postavením novinářů u nás a v Německu. Tam, na rozdíl od Česka, se v médiích tak často neobměňuje personální obsazení, protože získání místa není snadné. Vyvodila z toho překvapivý závěr: Novinář si musí dávat větší pozor, aby „neudělal něco vědomě špatného a proti etickému kodexu, protože by ho to stálo velice dobré místo, které třeba dostal až po patnácti letech praxe, protože získat místo ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích v Německu trvá několik let, až několik desítek let“. Zajímavé bylo i to, že zatímco ve výčtu možností manipulace zmínila snahu o manipulaci novinářů ze strany politiků pouze jako možný případ, daleko podrobněji se rozhovořila o opačném problému, který vidí u nás: o manipulaci politiků samotnými novináři. „Neprozrazuji žádné tajemství,“ řekla, když komentovala některé novinářské praktiky nevybíravých nátlaků na politiky. Pozornost posluchačů vzbudil i další zmiňovaný problém, tentokrát spíše na německé straně: tlaky, které korumpují média ke zveřejňování skryté reklamy. Tyto manipulace, které jsou spojovány s finančním profitem, jsou podle ní v Německu velkým současným tématem.
    Jan Urban, nezávislý novinář a profesor na University of New York v Praze, zasadil svůj příspěvek do širších společenských souvislostí. Hovoří-li se dnes o „mediálních manipulacích a o totalitních praktikách v médiích, mluvíme vlastně o celé společnosti, protože média jsou pouze zrcadlem života společnosti“. Zajímavě se zmínil o fenoménu televize, která ze své podstaty „omezuje argumentační prostor jednak časem a jednak vizualizací“, a o jejím vlivu na ostatní média, ve kterých také podněcuje zkratkovitost; ovlivňuje grafiku deníků i střihy rozhlasových pořadů. Vzniká tím „nová komunikační kultura, která sama o sobě je manipulativní a svojí podstatou totalitní“. V tomto případě nejde o nějaký úmysl, ale o negativní dopad současné komunikační technologie. Hovořil o situaci v českých sdělovacích prostředcích, kde silně pociťuje absenci osobností, kterým by mohl být svěřen tak „ostrý nástroj“, jako jsou média. Chybí „intelektuální elity, které by fungovaly bez ohledu na momentální skandály a reálie jako držitelé hodnot“. Navíc se podle jeho názoru otevřela po roce 1989 generační propast, „protože starší generace vychovaná v komunistických médiích byla v naprosté většině nepoužitelná, takže redakce se naplnily 18 až 22 letými“. Závažným jevem je, že „částečně technologií, ale i lidskými chybami… a na to nabalenými úmyslnými manipulacemi dnes média slouží ne rozšiřování, ale naopak omezování veřejné diskuse“. Zkratkovitá, klipovitá komunikace, jak ji zprostředkovává televizní technologie, nezřídka „diskusi zužuje do černobíla, do polarity“. Tak je nám předkládán i obraz politiky, která „je jen a jen o konfliktu“. Je třeba, aby ti, kteří předkládají zprávy, na sebe vzali zodpovědnost za to, co uveřejňují. Na závěr uvedl přirovnání, že „jsme jako malé dítě, které potřebuje čas, aby dorostlo“, ale má naději, že „se určitě někteří z nás dožijeme lepších časů i v českých médiích“.
    Jiří Zajíc, mediální analytik, také ukázal, že to, co se děje v souvislosti s médii, je součástí daleko širšího dění celé západní společnosti. Určujícím činitelem společenského dění je veřejné mínění, a institucemi, které ho zprostředkovávají, jsou média. Tváří v tvář problémům spojeným s médii, jako je zneužívání dominantní pozice, nepodávání objektivních informací atd., navrhuje jako způsob obrany mediální výchovu, která by mimo jiné vedla k návyku ověřovat informace i z jiných zdrojů. Je třeba se postavit vůči dění aktivně, „je to otázka budování občanské společnosti“.
    Tak jako v případě předcházejících konferencí, budou jednotlivé příspěvky uveřejněny ve sborníku konference (viz www.clovekamedia.cz).

Zpracovala Anna Černá