Projev hejtmana KHK Ing. Bradíka při zahájení KEV při UHK

Vážení přátelé,

mám velkou radost, že se daří úspěšně rozvíjet Projekt podpory etického vzdělávání Královéhradeckého kraje. Od počátku jsem jeho nadšeným příznivcem. Za pár týdnů to už bude rok, co jsme ho na Krajském úřadu v Hradci Králové slavnostně vyhlásili. Nerad bych se však pouštěl do větších podrobností. Od toho je tu člověk povolanější, kolega Vladimír Derner, který je přímo gestorem zmíněného projektu. Využil bych však této příležitosti a promluvil o etice trochu jinak, možná z nečekaného úhlu. Snad to pro Vás bude inspirativní. Víte, že parlament nedávno odhlasoval návrh zákona, aby všichni moderátoři v komerčních médiích mluvili spisovně. Myslím, že jde o zákon nepovedený a v podstatě zbytečný. Volba jazykových prostředků by podle mého soudu neměla být nařizována zákonem. Zato by měla vycházet z přirozeného klimatu ve společnosti. Bohužel ti, kteří toto klima do velké míry ovlivňují a určují, jsou sami politici. A o jejich jazykových prostředcích není třeba si dělat velké iluze. Osobní invektivy, uražený tón, probublávající zloba, které jsme často svědky a která proměňuje oponenty v nepřátele na život a na smrt... Ulomit hrot zlobnému tónu nedokáže sebelepší zákon, ale trocha lidské slušnosti, trocha noblesy. A to už jsme v oblasti etické. A nebo jiný příklad: české úřady. I tady by přičinliví zákonodárci měli co napravovat a uzákoňovat. Mělo by to však efekt?
Když jsem si nedávno připravoval vystoupení na téma reforma veřejné správy v sociální oblasti, měl jsem pocit, že potřebuji tlumočníka. Ze všech těch termínů jako je: standardizace sociálních služeb, komunitní plánování, proces subsidiarity - ze všech těch strategií rozvoje, aktivování kapacit, realizace a zefektivnění kritérií kvantitativní i kvalitativní potřebnosti sociálních služeb, lidského potenciálu a lidských zdrojů, s důrazem na nutnost implementace - ze všech těch slov, která se mi míhala před očima, se mi, přiznám se, rozbolela hlava. Někdy si myslím, že by čeští úředníci zvítězili v soutěži, jak říci co nejsložitějším způsobem jednoduchou věc. Mnozí namítnou, že úřední jazyk je přece jazykem institucionálním, že úředník nehovoří za sebe, ale za instituci. A také, že administrativně právní norma jazyka by měla zajistit přesnost zápisu a ne literární prožitek. Ano, to všechno je jistě pravda - ale nic by se nemělo přehánět. A úředníci to přehánějí často. Někdy dokonce tak, že nerozumějí ani tomu, co sami napsali. Jejich nejasná řeč často komplikuje život občanům, kteří ve změti frází snadno přehlédnou podstatnou informaci a mohou tak něco důležitého zanedbat.
Proti byrokratickému jazyku před časem dokonce protestovala francouzská veřejnost a požadovala, aby se úředníci vrátili ke srozumitelné francouzštině. Z celého srdce doufám, že se jim to přece jen podařilo. U nás v Čechách už více než před půl stoletím doporučoval vynikající znalec jazyka, překladatel Pavel Eisner, aby úřední texty byly živé, plné optimismu a pokud možno i úsměvu. Stojí za to ocitovat alespoň pár Eisnerových vět: "Vězte, shora, od hlavy, šíří se do všech údů národního těla nejen hanebná čeština, ale i hanebná nálada. Nedopálí-li úřední text vrtohlavým tyranstvím, umučí nudou, suchopárem. Aby tomu bylo jinak, k tomu je třeba ne už pouhých brusičů, nýbrž mistrů funkční stylistiky. Vyplatili by se jazykové kultuře národa, nervům a zdraví jeho příslušníků, výkonu pracovnímu. Neboť funkční dokonalost , tedy krása slova, je - jako každá krása -zdraví prospěšná a množí život v nás.
Snad bychom si - spolu s Pavlem Eisnerem - hned nemuseli klást tak náročné estetické cíle. Možná by pro začátek postačilo mluvit SROZUMITELNĚ. A vyžadovat to nejen po úřednících, ale i po nás politicích. Nesrozumitelné věty jsou totiž velmi pohodlné. Nesrozumitelné věty nenesou žádnou informaci a žádný závazek. Nesrozumitelného politika nikdo nemůže vzít za slovo a žádat soulad s jeho skutky.
Tak takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem uvažoval o reformě sociální správy. Napadlo mne, že v první řadě je třeba reformovat úřední jazyk. Jenže žádný zákon přece nemůže úředníkům nařídit, aby svůj jazyk polidštili, pokud to tak nebudou cítit oni sami. A tady mají, jak věřím, etika a etická výchova své nezastupitelné místo.
Je třeba, aby politik a stejně tak i úředník chápali, že vše, oč se společnými silami snaží, je určeno především lidem.
Dokažme tedy, že nám nic lidského není cizí.